Cestovní deník z Reunionu
Vážení klienti, dovolili jsme si pro Vás vyzpovídat jednu z cestovatelek, která osobně poznala Reunion a na těchto pár řádcích Vám sdělí své zážitky ze svého objevování. Věříme, že Vám pomohou rozhodnout se pro cestu na tento krásný ostrov.
Začátek mé cesty na Reunion nedoprovázelo nadšení, ale musím přiznat, že můj vztah k němu se změnil. S kamarádkou Lenkou jsme si pobyt moc užily, i když naši cestu na ostrov provázely obavy a nejistota.
Je dobré vědět, že na ostrově Reunion se bez alespoň základní znalosti francouzského jazyka neobejdete. Pokud nevydolujete z vlastní hlavy aspoň “Bonjour”, je nutností zapamatovat si před cestou slovní spojení “mám hlad”, “ztratila jsem se” nebo “máte v chlívku jedno volné místo?”. Jinak místní lidé jsou velice vstřícní a způsob jejich života ovlivňuje několik náboženských směrů. Shodou okolností jsme se o některých z nich poučily na cestách i my.
Přiletěly jsme později, a tak jsme samy musely vyvinout rychlost vystřelených šípů, abychom stihly i poslední večerní autobus ze St. Denis do St. Louis. S nadšením jsme si odpočítavaly stanice, které jsme míjely, a tak trošku se posmívaly místní tradici tleskat při zastávce na znamení. V St. Louis jsem si zatleskala již jen pro sebe a s netrpělivostí vyběhla z autobusu do tmy na poloprázdnou zastávku. Prostě nikde ani živáčka, jen dvě paní ze stejného autobusu vyrazily spolu s námi do tmy. Pud sebezáchovy ihned spustil alarm, když jsem viděla, jak ty dvě jediné laskavě vypadající osoby mizely z dohledu. Popadla jsem svůj francouzský rozum do hrsti a s voláním “Excusez-moi” jsem je dohnala. K našemu nemilému překvapení nám bylo vysvětleno, že v tomto zapadlém kraji již žádný hotel, ba ani taxi nenajdeme (ani by mě to nenapadlo v té tmě tmoucí něco hledat). Ale ještě nám daly naději, že možná v blízkosti by mohlo něco být, ale to už se asi nacházelo ve Zlatých stránkách v “Communitee”. Než jsme se nadály, tak jsme velmi rychle za blikajícího osvětlení pouličních lamp dorazily do “Communitee”. V prvním patře oprýskaného domu nás uvítalo “Salom” z úst několika příjemně vypadajících postarších paní. Po krátké chvíli nám bylo sděleno, že místní Zlaté stránky žádné hotely neobsahují a že jsme tak trošku odkázané na vlastní osud. K mému překvapení “osud” stál před mýma očima v převtělení za milou paní, která nám nabídla přespat u ní doma nedaleko St. Louis a dokonce s dopravou zpět na autobus druhý den ráno. Ha! To je mi ale dobré řešení, napadlo mě. S vidinou šťastného konce jsem se obrátila na Lenku, která tento pocit se mnou očividně nesdílela. Sama sebe jsem ale zaskočila, když se mi z úst ozvalo jasné “qui”. To už se nedalo nijak ovlivnit. Tak jsme vyrazily na noční vyjížďku, která se zdála být milionkrát delší v ten okamžik v noci než druhý den ráno. Myšlenek se mi v hlavě honilo šíleně moc, ale naštěstí díky nucené francouzské konverzaci jsem neměla možnost dostat se k těm negativním. Na konci noční exkurze města Tampon nas přivítali tři malilinkatí pejsci před krásným kreolským domečkem. Před spaním nás ještě čekalo teplé mléko se sušenkou.
Ráno jsme po spirituální debatě a kreolské snídani ( obdoba předešlé večeře) zmeškaly autobus do Cilaosu, i když paní v Renaultu jela co nejrychleji. Opět jsme se ocitly na autobusové zastávce bez dopravního prostředku, a tak nám nezbylo nic jiného než opakovaně využít velkorysé nabídky paní v Renaultu odvézt nás až do Cilaosu. Připomínám jen, že je to dobrá hodinka jízdy, během níž se cesta až nebezpečně zužuje a kroutí po útesech skal. Nemohla jsem se na tu nádheru vynadívat. Pobřežní krajina se změnila ve vysoké útesy a skalní stěny. Mraky nad vrcholy těch velkolepých skalnatců jen naznačovaly ten ohromný výškový rozdíl. V unešení jsem se zakoukala skrze okénko do toho zázraku přírody a pod jedním podjezdem jsem obrátila svůj zrak na druhou stranu, kde seděla Lenka. S překvapením jsem zjistila, že tak zelenou jsem ji ještě nikdy neviděla. Zatáčky! Ale přežila to.
Cilaos už byl za kopcem a pole s nejrůznějšími druhy luštěnin nás doprovázela skoro až do centra města. Toto městečko se může chlubit termálními koupelemi a lahodným vínem. “Úžasné spojení”, pomyslela jsem si. Proč se plahočit někam do hor, když můžeme v pohodě zůstat týden v ráji. Ale to by nebylo ono. Zastavily jsme v jedné roztomilé cukrárně, kde jsme se ještě stačily posilnit na první výšlap. Ohrnovala jsem trošku nos při tom množství cukru na talíři, ale to jsem ještě netušila, že jsem si raději měla přidat. Výšlap to byl pekelný. Samozřejmě pršelo a byla mlha, takže jsme jen funěly. Pobavila mě cedule pod kopcem s nápisem : 3 hodiny cesty do naší ubytovny – le git (ve francoužštině). Teprve po 3,5 hodinách funění jsme dorazily celé mokré do studené místnosti s pár lidma. Když jsem zjistila to zpoždění a pročetla si průvodce Lenky, tak jsem trošku znejistěla nad mou fyzickou kondicí. Průvodce sice označil ten výšlap na úpatí hory jako náročný, ale vysportovanou osobu jako jsem já by nenapadlo, že to je pravděpodobně popis pro horolozce.
Po třech ohromných šálcích čaje se pořád teplo nedostavovalo, a tak jsem si oblékla vše, co mi zbylo v batohu. Bohužel věci, které jsem měla na sobě při výstupu (a to byla polovina teplého oblečení) byly úplně mokré a vysoká vlhkost v horách tomu ještě napomohla. “To nám to pěkně začíná”, povzdychla jsem si. Naštěstí mě jedna milá Francouzka v chalupě ujistila, že to je ta nejprimitivnější ubytovna, ve které spali během jejich chození po horách. To jsme již oživly a nechaly si vyprávět o místních lidech, stezkách v horách a vesničkách. Paní byla původem z Reunionu, takže jsme se hned první den dozvěděly zajímavé věci. Asi hlavně díky tomu, že mluvila plyně anglicky. Podotýkám, že to byla poslední osoba hovořící anglicky. Čas rychle plynul a večeře byla uvařená. Snědla jsem dva velké talíře rýže, čočky a “sosi augai” (buřty v omáčce) a ještě to zapila místním punčem z gvavy. Ostatně tento druh jídla byl více méně podobný tomu v ostatních gitech. Usnula jsem pod třemi dekami a s dvěma páry ponožek, tudíž se není ani možné divit, že jsem v noci neslyšela , že v té místnosti chrápalo 5 mužských. Lenka se ještě zmínila, že manželky se na ně celou noc snažily mlaskat.
Po vydatné snídani, která představovala horkou čokoládu a 4 krajíčky chleba s marmeládou, jsme se statečně vydaly na další pokračování naší túry. Cesta byla kamenitá a jen s drobným křovím kolem cesty. Sestup se stával čím dál náročnější, neboť následkem předešlých dešťů se z cestičky stal potok s bahnitým krajem cesty. Poskakovala jsem z kamene na kámen a snažila se neumazat Standovy boty. To jsem ještě naivně věřila, že mu je vrátím v podobném stavu, ve kterém jsem si je vypůjčila. Po 2 hodinách se před námi objevilo rozcestí. Nalistovaly jsme příslušnou stránku v průvodci, kde jsme se dočetly, že obě cesty vedou do našeho cíle – do vesnice Hellbourg. Samozřejmě že jsme si vybraly tu delší cestu s tím, že zase o tolik delší nebude. Stav cesty začal být ještě více kritičtější a já už si myslela, že horší to být nemůže. Při obtížných sestupech nebo výstupech tam dokonce byly přidělané žebříky. Zakrslé stromky u cesty se prohýbaly pod mou váhou, jak jsem se snažila se nadlehčovat při obcházení bahnitých skluzů. Mrholilo a mlha v okolí jen vše více zdramatizovala. Po dvou hodinách přeskakování s 10tikilovým batohem na zádech z kamínků nebo prkýnka na kamínek, jsme potkaly dvě osoby. Nedalo mně to a zeptala jsem se, jak dlouho nám to bude ještě trvat do vytouženého cíle. Francouzské “environ 3 heurs” už znělo jako pekelná ozvěna z mlhy. Tak jsem sebrala poslední zbytky sil a čistých bot a rozhodla se si to pořádně vychutnat. Odnesly to boty (fakt mě to moc mrzí, Stando), ale zážitky jsou krásnější. Prošly jsme tropickým pralesem, který díky dešti vypadal spíše jako prales z Amazonie. V průvodci byl jiný obrázek.
Z údolí už byly slyšet ozvěny štěkotu psů a to už jsme se blížily skoro do cíle. Po straně se objevila malá hospůdka, kde jsme si rychle objednaly horkou čokoládu a čaj. Po malém občerstvení a rozinkách, které Lenka chytře přivezla z Prahy, jsme nabraly sílu na sestup do údolí. Šlapaly jsme na nějaké červené plody, o kterých Lenka prohlásila, že to vypadá jako třešně. Asi po 45 minutách mi najednou svitlo, že “jako-třešně” jsou úplně stejné jako ty větší žluté gvavy, které znám ze Seychel. Popoběhla jsem s nadšením k jednomu keříku a ochutnala tu dobrotu (něco mezi malinami, třešněmi a jahodami). Úplně jsme ožily a otrhaly několik keříků. Kolem nás se tryskem prohnal běžec směrem do kopce. “Ty lidi jsou fakt blázni”, podotkla Lenka. Přikývla jsem a s plnou pusou jsme se opět vydaly dál. Najednou se před námi protrhly mraky a poprvé bylo vidět, jak to vlastně kolem nás vypadá. Pravda byly jsme již trošku níž, ale to vůbec nevadilo. Lenka měla pravdu, když se předešlý den zmiňovala o předpovědi počasí, která hlásila úbytek oblačnosti během odpoledních hodin. Nožičky se doklopýtaly do vesnice a naší druhé ubytovny. To už byla pátá hodina odpolední. Uvítaly jsme teplou sprchu a dokonce I možnost mít pokoj jen pro nás dvě.
K večeři jsme se odebraly do vedlejší hospůdky, kde jsme zbaštily opět porce rýže, čočky a kuře na vanilce a na kari. Jako předkrm jsme vyzkoušely chou-chou, což je zelenina, která vypadá jako hruška a chutná jako celer. Zapily jsme to opět místním punčem. Ten nám dodal odvahu přečíst si v průvodci o cestě na další den. Zjistily jsme, že i kdybychom vyšly za úsvitu, jen stěží bychom dorazily do další vesnice za světla. Jelikož Hellbourg byl již turisticky rozvinutější a vedla do něj silnice od moře, rozhodly jsme se využít místního dopravního prostředku, který by nám měl ušetřit utrpení škrábat se do kopce. Nohy by určitě skákaly radostí, kdyby nezdřevěněly a tak nebolely.
Druhý den ráno jsme se od majitelů ubytovny dozvěděly, že to zase není až tak náročná cesta a že bychom to v klidu měly dojít i pěšky. Lenka bystře usoudila, že místní horalové mají jiná měřítka obtížnosti cest a že se budeme držet našeho plánu jet autobusem. Jak jsem jí byla později za to rozhodnutí vděčná! Dostaly jsme se až pod vrchol hory, na kterou sice vedla i cesta pro auta, ale ne pro autobus. Ještě nám trvalo hodinu, než jsme se dostaly na kopec, kde bylo již plné parkoviště. “To je jako z pohádky o Spejblovi a Hurvínkovi, jak se škrábali na horu a když dorazili, tak tam jezdily autobusy”, s úsměvem na tváři prohlásila Lenka.
Pak nás už čekal krásný výhled a počasí nám opravdu po dobu následujících čtyř dnů bylo nakloněno. Před naším zrakem se otevřela část kráteru porostlého zelení a v dáli se objevila malinká vesnička, kde jsme měly přenocovat.
Do této vesničky La Nouvelle původně plánovali silnici, ale místní obyvatelé tento projekt odmítli. Bydlí tam 200 obyvatel, kteří jsou spokojení se svým stylem života a těm, kterým se to nelíbí, je umožněno odejít pryč. Po jednoduchém sestupu do údolí (nohy ale pořád úpěly bolestí) jsme objevily tu malebnou vesnici se školou, pekánou a telefonem na solármí energii. Ubytovna byla také velmi útulná a zabraly jsme jeden pokojík jen s dvěmi palandami. V místním krámku jsme ochutnaly místní punče a pálenky a pozorovaly klidný život místních lidí. Ve škole děti zrovna trénovaly skok vysoký. Natažený provázek mezi dvěmi houpačkami a starší dosloužilá matrace z postele. A děti jásaly radostí. Prostě pohoda. K večeři byla opět rýže, čočka a kuře na kari. Ještě jsme zjistily, že k nám dali dva nocležníky. Šíleně chrápali. A Lenka jim k tomu ještě notovala.
Za úsvitu jsme se odebraly za dalším dobrodružstvím. Krajina se opět zdála jiná. Vzpomněla jsem si na tu paní z první ubytovny, jak říkala, že Reunion má 105 klimatických zón. A opravdu každý den jsme vlastně procházely jinou krajinou.
Cesta vedla strmě do údolí k řece. Na druhé straně kopce jsme zahlédly malinkou vesničku, která měla být naší další zastávkou. Posmutněly jsme, že tam nevede nějaký mostík, neboť ta strmá skála na horu byla opravdu krpál. Opatrně jsme sešly k řece. Na udržení rovnováhy nám byly k dispozici silné dráty zabudované do skal. Po hodině klesání cesta končila u řeky a nám nezbylo nic jiného než ji přebrodit. Jelikož na druhé straně byl velký šutr, musely jsme ji ještě přebrodit dvakrát.
Začaly jsme se škrábat po skále směrem nahorů a s napětím jsme vyhlížely bílý kříž, který měl být blízko vrcholu. Občas se mi až dělalo z té vyhlídky z útesu nevolno. Kříž se objevil podezřele brzy a pak již za další půl hodinku byla na dosah vesnička Roche Plate. Tam bydlí jen hrstka lidí, ale mají tam také školu a krámek. Vrtulník akorát snášel nějaký velký balík do jednoho domu. Našly jsme naši ubytovnu na krásném místě s úžasnou vyhlídkou na údolí. Do večera již nikdo nepřišel a my jsme se již těšily, že se konečně vyspíme. K večeři jsme sešly k paní, která se v Roche Plate narodila a celý život zůstala právě tam. Snažila jsem se jí přiblížit, kde je Česká republika, ale při jejím náznaku pochopení, že je to v USA, jsem se začala plně věnovat večeři. Ta byla podobná těm předešlým, ale místo kuřete na kari jsme měly sosi augai.
Ráno jsme vstaly brzy a po snídani začaly stoupat do kopce. Před námi se opět otevřel fantastický výhled na krajinu a na vesničku Marla. Vypadalo to, že do večera máme co šlapat, ale cesta uběhla velmi rychle. Pár nadšenců se kolem nás prohnalo opět velkou rychlostí a krávy s velkými parohy nás také malinko vyděsily. Různorodá krajina opět nabízela několik možností fotit. Po 2,5 hodinách jsme dopochodovaly kolem rostlin agave (já myslela, že to roste jen v Mexiku) až k řece na místo, které neslo nápis Trois Roches. Sešli se tam ještě jiní putovníci a my si pěkně odpočinuly. Až jsme přebrodily řeku, byla před námi ještě hodina a půl cesty mezi kopci vyvřelé a ztuhlé lávy. Do Marly jsme dorazily opět celkem brzy, až se nožky divily. Ty už si za tu dobu zvykly a kupodivu přestaly bolet. Poslední ubytování v horách bylo moc útulné v jedné nové ubytovně, kde byly sprcha a záchod dokonce v našem vlastním pokojíčku. Lavička na zahrádce byla chytře postavená tak, že se z výhledu na celý kráter nedalo odtrhnout. Před večeří jsme se s Lenkou sázely, co že to bude čočka a rýže. A vyhrály to buřty v omáčce. Nějak se špatně ty dvě paní domluvily. Ale zase jsme to zbaštily s chutí.
Poslední část trasy vedla přes horu do údolí zpět do Cilaosu. Posilněny horkou čokoládou a teplou bagetou jsme to také již skoro vyběhly do kopce bez zastavení. Za hodinu jsme si již prstem ukazovaly do údolí a na vesnice, které jsme prošly a navštívily. Poslední fotka a zamávání. Cesta z kopce je vždycky jednodušší na dech, ale nožky více klopýtají. Cestička končila na silnici, kde jsme si mohly vybrat, jestli dorazíme do Cilaos lesem nebo po silnici. Vzhledem k tomu, že cestička mizela v lese a pak v hluboké rokli pod kopcem, rychle jsme se rozcupitaly po silnici. To už byla procházka. Zkusily jsme stopovat, ale to jedno projíždějící auto bylo plné. Během hodiny jsme se ocitly ve středu města, kde již zbývalo jen 15 minut, abychom našly zastávku autobusu směrem do St. Louis. Autobus se rychle valil z kopce a do zatáček a úzké mosty projížděl s přesností na milimetry. Snažila jsem si v duchu opakovat, že řidič tu cestu dobře zná. Naštěstí jsem se ale odreagovala tou nádhernou vyhlídkou z okénka.
Na zastávce v St. Louis na nás čekala paní z Renaultu s taškou a obědem v krabičce. Lenku požádala o předání tašky s materiály pro jejich náboženské organizace na letišti v Paříži. Lenka to přijala s poznámkou, že doufá, že tam nejsou medvídci s velkýma bříškama. To jsem té paní už nepřekládala. Ještě jsme si stačily pěkně popovídat a už tu byl další autobus směrem do St.Denis. Už nezbylo než se rozloučit a slíbit, že zase brzy přijedem.
Denní světlo nám umožnilo kochat se pobřežní krajinou, kterou jsme uháněly v autobusu z jihu na sever. Moře se zdálo jiné než na Seychelách. Velké vlny a černé lávovité pláže byly take unikátní. V St. Denis jsme ze zastávky šly do našeho hotýlku asi deset minut pěšky. Hotel Maniqueres byl klasický koloniální hotýlek ve středu města, který byl jako vystřižený z filmu Indiana Jones. Bylo to klasické levné ubytování, co má styl.
Na Reunionu se stmívá kolem šesté hodiny, takže jsme měly jen chvilku vidět vše ještě za denního světla. Hodně koloniálního vlivu a směs nejrůznějších náboženství světa vytvořily z hlavního města St. Denis opravdu zajímavé místo. Je to zkrátka pastva pro oči. Bohužel si toto město Lenka se mnou nemohla pořádně vychutnat. Musela o den dříve domů. Ty letenky na čekací listině jsou někdy velký problém. Letadlo již následující den mělo plnou obsazenost a hrozilo jí, že by tam ještě pár dní mohla zůstat. Takže jsme ještě snědly na rohu ulice pizzu od Indů (byla ale moc dobrá) a Lenka nasedla do taxi směrem na letiště. S podezřením, že v ulicích není ani noha (a to byl pátek večer), jsem se odebrala do hotelu a brzy usnula.
Před mým odletem jsem ještě strávila několik krásných chvil ve středu města, kde jsem se zájmem pozorovala z jedné kavárny sobotní ráno. Černí, bílí, mulati, Indové, Číňani, Muslimové, Hindustánci, Křesťané, ti všichni tam žijí pospolu s pochopením a respektem - symbol znovusjednocení čili ve francouzštině Le Reunion
